Vozy pro přepravu uhlí

Pro dopravu v současnosti je charakteristické odstraňování namáhavé ruční práce a převádění práce lidí na práci strojů a mechanismů.

Soukromý vůz pro přepravu uhlí Vítkovických kamenauhelných dolů, zařazený u ČSD jako řada Kes okolo roku 1920

Při vykládacích a překládačích pracích se proto stále účinněji uplatňuji výsypné vozy. Jejich historie — i když se to zdá neuvěřitelné — je také více než stoletá.

Již v sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století vznikají malé a jednoduché dvounápravové vozy, často s dřevěným spodkem, jejichž vozová skříň má v krajních třetinách dno skloněno směrem od čelnic ke středu podlahy. Stará rakouská řada Kn má toto uspořádání podlahy kombinováno s bočnicemi, jejichž 25 cm vysoká horní část se dala při vykládání sklopit dolů; jinak se uhlí, vlastní tíží sesypávané ke středu podlahy, ručně vyhazovalo bočními dveřmi. U dokonalejší řady Ka byla podobně vytvořená násypka ve střední části podlahy uzavřena vodorovnými podlahovými klapkami, takže náklad bylo možno vysypávat na kolej a dále do zásobníku. Charakterem provozu

Soukromý vůz pro přepravu koksu ostravské takzvané montánní dráhy z roku 1942

se tyto vozy řadí k parku určenému pro přepravu uhlí (odtud i písmeno K v řadovém označení, kterému se německy říká kohle), avšak tehdy se více využívají k přepravě rudy.

Souvislejší vývoj výsypných vozů je však možno sledovat na vozových parcích jednotlivých důlních a hutních provozů, nikoli na veřejných dráhách tvořících postupně celostátní síť. Tam se výsypné vozy až do období druhé světové války vyskytovaly zcela ojediněle, a to ať máme na mysli vlastní výsypné vozy jednotlivých drah nebo vozy podniků mající na tyto dráhy přechodnost. Tak např. zmíněných vozů řady Kn měly celé bývalé Rakouské státní dráhy v roce 1890 v provozu 100 kusů s ruční brzdou a 100 kusů bez brzdy, řada Ka čítala celkem 25 vozů. Nejinak tomu bylo po první světové válce. V parku ČSD se vyskytovalo 100 dvounápravových výsypných vozů označených Us 7-84100 až 199 a další vůz Us 7-84200 poněkud menších rozměrů. Zmíněná série pocházela z let okolo počátku první světové války a za Rakouska byla značena řadou Kes (čísla 301-000 až -100). Obě železniční správy tyto vozy řadily k tzv. uhlákům, přičemž jejich samovýsypnost odlišovaly malým písmenem s.

Soukromý vůz pro přepravu uhlí Ostravskokarvinských dolů, zařazený u ČSD Jako řada St, z roku 1952

Vozy měly výsypku o půdorysných rozměrech 6,09x3,0 m a výšce 2,25 m; objem činil 27 m³, vlastní hmotnost 8,4 t, ložná hmotnost 20 t, rozvor 4,9 m. Převážná většina nákladů uhlí se tedy po našich železnicích vozila v klasických vysokostěnných vozech; podobná situace pokračovala ještě i v prvních letech po druhé světové válce, kdy však do parku ČSD bylo převzato vedle dvounápravových i několik podvozkových výsypných vozů cizího původu označených jako řada Usa. Předpis D 131 z roku 1949 zavedl v řadovém označení náhradu písmenné skupiny Us novým písmenem S ve významu „výsypný“. Přeznačovalo se Us - St, Usa - Sa, příp. Saz.

Tehdy však již konstrukční kancelář závodů Tatra vyvíjela nové základní typy výsypných vozů; byla to řada Sa pro přepravu štěrku, Sáv na rudu a vápenec a St na uhlí. Společným znakem všech řad byla vozová skříň o průřezu X; přepravovaná hornina byla na vozech uložena poměrně vysoko, avšak vysypání celého obsahu se mohlo uskutečnit na kterýkoli bok.

Výsypný vůz Československých státních drah. řady Wa s ručním ovládáním vyprazdňovacích klapek

Porovnejme si základní parametry vozů:

Řada	-	Sa	Sav	St
Hmotnost lož. vozu	t	68	80	40
Hmotnost vozu	t	20	23	12
Ložná hmotnost	t	48	57	28
Ložný prostor	m3	27	35	31
Předpokl. hustota nákladu	t/m3	1,8	1,6	0,9

Z porovnání vyplývá, že vozy určené pro přepravu uhlí musí mít relativně velký ložný prostor, protože uhlí ve srovnání se štěrkem nebo rudou je podstatně lehčí. Zatímco ložné prostory všech tří řad se téměř shodují, vůz určený pro uhlí mohl být jen dvounápravový. Konstrukce vozu řady St, jednoduchá, avšak pevná a moderní, pochází z let 1947—1948.

Výsypný vůz Československých státních drah řady Wap s pneumatickým ovládáním vyprazdňovacích klapek

Navázala však na předcházející 3 desítky let vývoje tohoto vozu a vznikl tak úspěšný typ, který se ve výrobě udržel do poloviny šedesátých let. Kromě základního provedení s tlakovou a ruční brzdou (s brzdařskou budkou) a bez brzdy byly od něho odvozeny alternativy se střechou a různě uspořádanými nakládacími klapkami, označované řadou Stz. Mnoho vyrobených vozů však opět přišlo do provozů hutních a důlních podniků; ČSD dostaly jen několik málo set vozů, které zařadily počínaje čísly St 7-84000 a 7-84500.

Předpokládané rozšiřování přepravy uhlí po celostátní železniční síti a snaha po mechanizaci vykládání vedly k souběžnému vývoji podvozkového vozu pro přepravu uhlí. Poměrně velký ložný prostor (75 m³), odpovídající čtyřnápravovému vozu, si vyžádal opuštěni původní koncepce vozové skříně a její nové uspořádání se střechovitou podlahou, s průřezem podle písmene W. Také v tomto případě se konstruktéři mohli opřít o některé starší, případně zahraniční konstrukce (systém Talbot), takže nový vůz pro ČSD, označený řadou Wa, byl moderní a technicky dotvořený. Dodávky byly podobné jako u vozu řady St: v padesátých letech ČSD přibývala v průměru necelá stovka vozů ročně; teprve léta šedesátá znamenají vytváření souvislého parku těchto vozů.

Výsypný vůz ČSD řady Wap posledního provedení pro nejvyšší rychlost 100 km/h

Vůz je dlouhý 13,5 m, vzdálenost otočných čepů podvozků je 7,0 m, hmotnost dosahuje 26 t. Během let bylo od základního provedení odvozeno více alternativ. Kromě vzhledového odlišení (některé mají krytou a částečně obedněnou brzdařskou plošinku) nacházíme základní rozdíl ve způsobu ovládání výsypných klapek. Typy určené pro zásobníky, které obsáhnou pouze polovinu délky vozu, mají z každého čela ručně ovládanou příslušnou dvojici klapek, jiné se otvírají a zavírají stlačeným vzduchem, přičemž impuls se dává každému vozu z jeho čela (střední zásobníky) nebo dalším pneumatickým potrubím z lokomotivy (vysypávání celého vlaku najednou do dlouhých zásobníků). Vozy s pneumatickým pohonem se postupně začaly odlišovat řadou Wap. Koncem šedesátých let probíhaly prototypové zkoušky nového typu výsypného vozu řady Wap, s nově tvarovanou skříní a vyššími technickými parametry. Jeho sériové provedení se dodává od roku 1973. Při délce 13,5 m má vůz vzdálenost otočných čepů zvětšenu na 7,2 m, vlastní hmotnost je 28,6 t. Ložný prostor zůstává, zvyšuje se však dovolená rychlost vozu na 100 km/h při režimu „S“. Mechanismy ručního nebo pneumatického ovládání výsypných klapek jsou vzájemně blokovány, ve zvýšené míře je zajištěna bezpečnost obsluhujících pracovníků. Vozy vyhovují mezinárodnímu provozu a jsou připraveny pro pozdější zabudování samočinného spřáhla. Staly se základem novéno československého parku výsypných vozů pro přepravu uhlí.

Napsal : ing Zdeněk Maruna, zdroj : Železničář Ž 77

---

vagony. cz / historie / výsypné vozy